Karmelitská ulice, kostel P. M. Vítězné
Za Starou újezdskou branou (z doby otakarovské) byla románská osada zvaná Újezd. Komunikace, která tudy vedla z Malostranského náměstí, směrem na Cheb a do Německa, byla nazývána Říšskou. Nová újezdská brána, postavená v pozdější době za Karla IV, stávala na konci dnešního Újezda. Byla zbourána r. 1896. Dům č. 516/31, na začátku ulice, u Malostranského náměstí skrývá za průčelím pozůstatky Staré újezdské brány. Karmelitská ulice vede dále kolem Vrtbovského paláce s proslulou zahradou (viz procházka č. 39). Proti Vrtbovskému paláci stojí dům U Zlatého pštrosa (376/20), ve kterém bývala za císaře Rudolfa II. Malostranská míčovna. V 19. století zde byl hotel Regent, později hostinec. Dům U Černého lva (379/18) byl od konce 18. století hostincem, který byl upraven v 19. století na luxusní hotel U arciknížete Karla. Bývali v něm ubytováni přední diplomaté, státníci, vojevůdci, umělci. V letech 1841 – 1852 zde bydlel Miroslav Tyrš. Dům U Tří jetelových lístků (378/17) stojí na místě Malostranského špitálu z 16. století. Dům U Tří stříbrných hvězd (384), byl postaven v raně barokním stylu arch. Santinem de Bossim r. 1660. Majitelem domu byl F.A. Špork dům č. 382, zvaný Šporkovský palác. Dům č.380 je palác hr. Jana Harbuvala- Chamaré se zajímavým raně barokním průčelím. Řada domů od Prokopské ulice až k Rohanskému paláci má průchody do domů na západní frontě Maltézského náměstí.
Kostel Panny Marie Vítězné
Ve 2. polovině 16. století si přivezla Španělka Maria Maxmiliána Manriques de Lara, manželka Vratislava z Pernštejna ze své vlasti do Čech voskovou sošku Jezulátka, o jejíž věhlas se zasloužila sv. Terezie (patronka Španělska) po celém Pyrenejském poloostrově. Její dcera Polyxena z Lobkowicz darovala sošku Jezulátka roku 1628 Karmelitánům U Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Voskový Ježíšek se stal předmětem uctívání, zázrak stíhal zázrak. Karmelitáni nechali pro Jezulátko postavit zvláštní oltář od Fr. M. Lauermanna (1776), stříbrnou skříň (1741) od zlatníka Jana Pakeniho a od různých dárců dostalo Jezulátko množství velmi cenných šatiček, zlatou korunku… Nejvzácnější šatičky vlastnoručně ušila a vyšívala císařovna Marie Terezie. Podle církevních svátků se musí Jezulátko převlékat. Převlékala je i Anna Luragová, ze slavné rodiny italských stavitelů a v 18. století Anglické panny. Pražské Milostné Jezulátko, Bambino Gesu di Praga znají lidé všech kontinentů.
Kostel P. Marie Vítězné je nejstarší barokní kostel v Praze, upravený r. 1644 z kostela Nejsvětější Trojice (1613), který postavili, na místě morového hřbitova a zahrady pod Petřínem, němečtí luteráni, kteří se usadili v hojném počtu na Malé Straně a na Hradčanech za vlády Rudolfa II. Stavitelem tohoto kostela byl Giovanni Maria Filippi. Luteránský Svatotrojický kostel byl opačně orientován, vchodem od západu, od Petřína. Portál z tohoto kostela je nyní zasazený vpravo vedle dnešního průčelí. Roku 1622 (po Bílé Hoře) museli luteráni opustit všechny kostely v zemi a r.1624 připadl kostel rozhodnutím císaře bosým Karmelitánům (řád španělského původu), kteří si vedle kostela vybudovali i klášter z paláce Griespekovského. Při přestavbě kostela na náklad císařských důstojníků hraběte Husmanna aDona Baltazara de Marradasdošlo k přemístění průčelí a vybudování novéhokněžiště. Barokní rampa s balustrádou a schodištěm je až z poloviny 19. století. Klášter byl zrušen r. 1784. Průčelí kostela je dvouetážové, vstupní portál zdobí znak Baltazara de Marradas a nápisová kartuše z r. 1644. V nice je socha Madony na půlměsíci. Průčelí je ukončené štítem s volutovými křídly, pilastry iónského řádu, zlacenou šesticípou hvězdou, křížem a oknem, nesoucím malbu Pražského Jezulátka. Kostel je jednolodní stavba s mělkými bočními kaplemi, které vznikly v šířce nosných pilířů. Po stranách chóru jsou schodiště s vřetenovými schodišti, na východní straně je kruchta se zbytky původního kněžiště. Prostor za hlavním oltářem byl využíván Karmelitány pro své modlitby. Na stropě je výzdoba, která vyjadřuje vítězství císařského orla a vrací víru národům, český lev bojem proti Švédům ji upevňuje a Karmelitáni ji rozšiřují. Sloupový barokní hlavní oltář z roku 1716 byl r. 1723 upraven podle arch. J.F. Sochora. Je ozdoben plastikami M.V. Jäckela, tordovanými sloupy a sochami sv. Terezie, proroka Eliáše, Jana Kříže a proroka Eliea jsou od J.A. Quittainera. Nahoře na hlavním oltáři je malý obraz (kopie) P. Marie, autorem je Robert de Longin. Tento obraz měl rozhodující podíl na vítězství císařovy armády v bitvě na Bílé hoře. Karmelitán páter Dominik nesl obraz P. Marie v čele vítězného vojska. Na obrazu za hlavním oltářem (v závěru kostela) je obraz Bitva na Bílé hoře a pomoc Panny Marie v bělohorské bitvě od Matyáše Mayera. V popředí je císař Ferdinand II. a karmelitán Dominik, držící obraz P. Marie. Nad nimi zuří bitva a nahoře Panna Marie se zástupci světců oroduje u Nejsvětější Trojice za vítězství císařského vojska. Vítězství na Bílé Hoře – název chrámu P.M. Vítězná. Boční oltáře na pravé straně – oltář, sv. Josefa. Obraz od Petra Brandla (1720) – Smrt sv. Josefa. V nádstavci oltáře je obraz od stejného autora – sv. A. Paduánský.
Oltář s Pražským Jezulátkem. Na tomto oltáři, z umělého mramoru a sochami je umístěna soška Pražského Jezulátka ve stříbrné skříni z roku 1741. Soška stojí na podstavci, který je ozdoben křišťály, českými granáty a velkým rubínem. oltář sv. Jáchyma a sv. Anny (1716) – má nejkrásnější obraz v chrámu od Petra Brandla. V nádstavci tohoto oltáře je obraz – Bůh Otec. I jeho autorem je P. Brandl. Na levé straně jsou boční oltáře s obrazy sv. Terezie (Johan Georg Ditrich, 1752) a sv. Jana z Kříže (Matěj Zimprecht, 1669) a oltář sv. Šimona Stocka s obrazem od Petra Brandla (1720) – sv. Šimon přijímá od Panny Marie škapulíř. Obraz v nádstavci oltáře – sv. Jan Nepomucký je od stejného autora. Součástí oltáře jsou plastiky papežů, kardinálů a arcibiskupů, kteří vyšli z karmelitského řádu. Kazatelna je z roku 1679, jsou na ní malby tří karmelitánských svědců (sv. Jan z Kříže, sv. Terezie z Ávily, sv. Dionýz) od Matěje Zimprechta. Barokní zpovědnice – tvůrci jsou řezbář F. Krafft a sochř J.A. Geiger. Křtitelnice, nyní mramorová kropenka je z roku 1615. Za chrámem a přilehlým klášterem se rozkládá Seminářská zahrada, která je dnes součást Petřínských sadů.
Naproti kostela je Rohanský palác (386/8). Patří v Praze k ojedinělým stavbám ve stylu pařížských empirových salónů. Bývalý klášterní kostel sv. Maří Magdalény (388/24) je mohutná budova, která vznikla na místě gotického kostela, zbořeného r. 1420. Kostel s klášterem byl znovu postaven r. 1677 podle projektu Francesca Garattiho. Stavbu hradil Václav Michna z Vacínova a na stavbě se podílel i K. Dientzenhofer se synem, kteří byli v kostele pohřbeni. Stejně jako sousední Michnovský palác i zde jde o italský typ stavby, přenesený do Prahy z Lombardie. Je to pozdně renesanční centrální kostel, ve středni Evropě neobvyklý. Dříve patřil kostel řádu magdalenitek (Bílé paní – Dominikánky) které sem byly uvedeny r. 1330 Eliškou Přemyslovnou. Základy tohoto kláštera jsou v budově č. 387. Roku 1783 byl kostel i s klášterem zrušen. Kostel s klášterem byl přestavěn roku 1854 pro četnické kasárny. Osmiboká kopule naznačuje jeho původní funkci. Dnes kostel slouží jako koncertní síň. Naproti boční fasády bývalého kostela sv. Maří Magdaleny, ve dvoře domu č. 390 stojí u č. 553 bývalý kostelík sv. Vavřince. Kdysi farní kostel vesnice Nebovidy.
Po levé straně na Újezdě, až k ulici Všehrdově je areál Tyršova domu (450). Původně renesanční letohrádek byl přestavěn r. 1623 Pavlem Michnou z Vacínova. K letohrádku byl přistavěn jeho synem Václavem raně barokní palác ve stylu pozdní italské renesance, spolu se zahradním křídlem. Stavba byla orientována směrem na Kampu. Stavitelé byli Francesco Carrati a Pietro Colombo. Zdevastovaný objekt získala r. 1921 Česká obec sokolská. Na části zahrady byla vybudována tělocvična, s reliéfními výplněmi sochaře J. Brůhy. R. 1951 byl objekt proměněn v ITVS s Muzeem tělesné výchovy a sportu. Dům č. 402 byl postaven arch. J. Zeyerem ve stylu nové české renesance. Dům č. 404 býval špitál pod Petřínem, barokně přestavěný r. 1702 K. Dientzenhoferem.