Královský palác

Karel IV. začal se stavbou chrámu sv. Víta budovat i Královský palác. Na základech Soběslavova sídla začal stavět nadstavbu: Tam, kde měl Soběslav přízemí byly zřízeny sklepy. První poschodí paláce bylo do určité výšky zasypáno a na něm bylo postaveno nové přízemí a první patro Karlova sídla. Další velké úpravy se uskutečnily za doby Vladislava Jagellonského. Vladislav pokračoval ve stavbě Karlova sídla. Pro svého syna Ludvíka přistavěl příčné křídlo a vestavěl do něho Vladislavský sál. Do Starého Královského paláce se vstupuje rokokovým schodištěm kolem malé barokní Orlí kašny. Fasádu i schodiště nechala upravit Marie Terezie( 18. stol). Za schodištěm je prostorná předsíň, v jejím pravém koutě jsou zbytky jižní Soběslavovy věže. Na levé straně předsíně jsou tři komnaty: První je zelená světnice, kde se konaly za Karla IV. menší soudy. Znaky přísedících tohoto soudu jsou na stěnách. Nástropní freska Šalamounův soud sem byla přenesena z budovy Starého purkrabství. Další dvě místnosti jsou Vladislavova audienční síň a bývalý archiv zemských desek, z doby Vladislava Jagellonského, který patřil též k soudu. Nad těmito místnostmi v prvním patře byly soukromé komnaty. Odtud vede chodba do Chrámu.

Vladislavský sál

Tento krásný pozdně gotický sál je dlouhý 62 metrů, 16 m široký a 13 m vysoký. Klenba je pozdně gotická. V době pozdní gotiky již žebra neměla nosnou funkci, zdůrazněná je zde funkce estetická. Žebra se navzájem překřižují a vytváří složitý hvězdicový ornament. Okna a portály jsou postaveny již v renesančním slohu. Spojení obou slohů působí velmi harmonicky ( Benedikt Rejt 1502). Z Vladislavského sálu vedou cesty na vyhlídkové terasy a do křídla Ludvíkova paláce, odkud byli z okna české kanceláře vyhozeni r. 1618 místodržící – Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic. ( jižní strana) Na severní straně Vladislavského sálu jsou troje dveře zdobené renesančními portály. První vedou do kanceláře zemských desek( byla do nich zapisována rozhodnutí zemského soudu, vlastnická práva šlechty apod.). Určitou dobu zde byly umístěny i korunovační klenoty. Stěny jsou vyzdobeny erby úředníků zemských desek v letech 1561 – 1774. V zadní místnosti stojí skříň, ve které byly uloženy kopie. Druhé dveře vedou na jezdecké schody, které vybudoval a vyzdobil Benedikt Rejt. Třetí dveře vedou do Staré Zemské sněmovny. Tady kdysi zasedal Nejvyšší Zemský soud a sněmovali zástupci stavů. Dnešní úpravu z 16. století provedl Bonifác Wolmut. Nejstarší památkou v místnosti je vyvýšená tribuna. Na této tribuně zasedal nejvyšší písař Království českého. Zapisoval výroky soudu do zemských desek. Tribuna má přímý vchod do místností Zemských desek. Na východní straně je trojdílné renesanční okno, které vede do kostela Všech svatých, ze 13. století. Sloužil jako soukromá kaple, kterou zbudoval Karel IV., na místě původní románské stavby. Postavil ji Petr Parléř. Dnešní podoba kostela je renesanční, okna jsou gotická. Hlavní oltář je dílem V.V. Reinera. V severní kapli je umístěn oltář s tumbou sv. Prokopa, jehož ostatky byly převezeny do Prahy 1588 ze Sázavského kláštera.

Bazilika sv. Jiří s klášterem

Jeho zakladatel Vratislav I. začal s její stavbou r. 920 v blízkosti svého paláce. Hlavním průčelím jej obrátil proti knížecímu dvorci. Od svého založení se bazilika měnila v každém století. Je to nejstarší dochovaná církevní stavba Hradu i Prahy. Bazilika je trojlodní, má barokní průčelí ze 17. století, po pravé straně od vchodu je barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, dílo F. Kaňky, vyzdobené freskou a obrazem V.V. Reinera. V apsidě severní boční lodi jsou zbytky románských maleb a torzo gotické Piety, z doby kolem r. 1400. V jižní lodi je kaple vyzdobená románskými freskami a reliéfem Klanění tří králů z první poloviny 16. století. Hlavní loď je zdobena arkádami nad nimiž jsou do silných stěn prolámány otvory empor i okna nad vyvýšeným místem pro hudebníky. Obě postranní lodě jsou klenuté, širokou hlavní loď ještě nedokázala románská klenba zakrýt, a proto je zakryta plochým dřevěným stropem. Z hlavní lodi je přístup do krypty, vybudované r. 1142 a do kněžiště po dvouramenným barokním schodištěm. V kryptě bývala hrobka abatyší kláštera. Vpravo stojí socha sv. Brigity, zvaná Marnost. Před vchodem do krypty je po levé straně náhrobek Boleslava II. a po pravé straně malovaná gotická tumba (náhrobek v podobě domečku) Vratislava I. Kněžiště je zakončené polokruhovou apsidou, vyzdobenou renesančními freskami z konce 16. století. V klenbě kněžiště jsou románské fresky. Ke kněžišti je připojena po pravé straně vyvýšená kaple sv. Ludmily, v níž jsou uloženy ostatky babičky sv. Václava, zavražděné na Tetíně v roce 925. Karel IV. nechal udělat tumbu kameníky Parléřovy huti, ve které jsou uchovávány ostatky světice. Bazilika sv. Jiří sloužila jako pohřebiště přemyslovských knížat. Pohřbeny jsou zde i abatyše z kláštera. Věže baziliky nejsou stejně silné. Jižní je mohutnější, jmenuje se Adam. Severní je útlejší a jmenuje se Eva.

Klášter sv. Jiří

Kníže Boleslav II. vyslal svou sestru Mladu do Říma k papeži, aby tam vstoupila do kláštera a současně jednala s papežem o zřízení biskupství v Čechách. Doposud patřily Čechy pod biskupa v Řezně. Mlada se vrátila do Prahy s povolením o zřízení biskupství a zároveň se stala zakladatelkou prvního ženského kláštera v Čechách. Roku 973 byl klášter benediktýnek založen při kostele sv. Jiří. Tady se vychovávaly dcery ze šlechtických rodů a abytyšemi se stávaly příslušnice panovnického rodu. Pěstovaly se zde vědy a umění. Karel IV., na důkaz úcty, rozhodl, že abatyše od sv. Jiří budou spolu s pražským arcibiskupem korunovat české královny. V areálu kláštera je kaple Panny Marie, a v ní hrob zakladatelky kněžny Mlady. Klášter kněžny Mlady sloužil od 10. století až do doby gotické. Později nad ním byla postavena nová klášterní budova. Klášter byl za Josefa II. zrušen, byla zde kasárna. Jiřskou ulicí, která se svažuje k Černé věži, projdeme kolem portiku Ústavu šlechtičen ( bývalý renesanční palác Rožmberský přestavěný v 18. století ), světské instituce pro zchudlé šlechtičny, založené Marii Terezií, postavený N. Paccasim a A. Luragem r. 1754. Pod ním stojí palác Lobkowiczký. Proti paláci Lobkowiczkému stojí bývalé purkrabství, v němž sídlil nejvyšší úředník Českého království. Nad Purkrabstvím je vchod do Zlaté uličky. Vznik uličky je spjatý se severním opevněním Hradu. Byla to hradba členěná dvanácti arkádovými oblouky a na nich byla obranná spojovací chodba. Koncem 16. století císař Rudolf II. rozhodl, že dá severní hradbu upravit pro obydlí svých střelců. V hradebních obloucích se ubytovalo dvacet čtyři hradních střelců. Císař jim povolil zazdít jednotlivé oblouky pod obrannou chodbou a zřídit tam komůrky. Sbor střelců byl za Josefa II. zrušen. Z malebných domků s vysokými renesančními komíny je krásný pohled do Jeleního příkopu.

Lobkowiczký palác

Naproti renesančního domu bývalého Purkrabství Hradu stojí Lobkowiczký palác, přestavěný z původního Pernštejnského paláce.

Pernštejnský palác byl postaven r. 1560 jako vícekřídlá budova s nádvořím z pálené hlíny, typické pro stavby budované Pernštejny. R. 1567 byla postavena palácová kaple. Pro rod Lobkowiczů byl palác přestavěn r. 1668 C. Luragem, na náklady Václava Eusebia z Lobkowicz, jediného syna Zdeňka Vojtěcha Lobkowicz a Polyxeny z Pernštejna. Interiéry paláce byly postupně upravovány až do r. 1948. V 90-tých letech 20. století byl palác navrácen rodu Lobkowiczů, v čele s JUDr. Max Ervínem Lobkowicz (politik a diplomat, ve II. svět. válce ministr čs. vlády v Londýně).

Palác je přístupný veřejnosti, expozice jsou v 18-ti místnostech. Část prostor paláce je upravena pro pořádání koncertů a přednášek. Mezi nejcennější patří 2 sály a kaple v 1. poschodí, jejichž stropy zdobí štukování D. Galliho a malby F. Harovníka. Největší ze sálů je na dvou podlažích s freskami ze 17. století.

Daliborka

Zpočátku vězení pro osoby stavu panského a rytířského, později i pro měšťany i ostatní… Proslula svou hladomornou, do níž byl odsouzenec spuštěn po provaze. Jedním z vězňů byl Dalibor z Kozojed, který roku 1496 využil povstání poddaných u svého souseda a přijal je do svého poddanství. Z Daliborky do druhého vězení v Bílé věži vedla po hradbách dlouhá obranná chodba. Na ní hlídkovala hradní stráž a procházeli tudy vězňové. V Bílé věži se i soudilo. Když chodba ztratila svou funkci obrannou a spojovací, byla pokryta střechou a splynula s domky Zlaté uličky. Po bitvě na Bílé hoře tu čekali na odsouzení někteří z Českých pánů.

K Vladislavovým pevnostním věžím patří i věž Prašná – Mihulka. Skrývá se za domy Vikářské uličky, za hospodou Na Vikárce. Na jejím dvorku vyspával pražský pan domácí Matěj Brouček, jak píše ve své knize Svatopluk Čech. Stěny věže jsou pět metrů silné. Byla to věž obranná, sloužila jako skladiště zbraní a střelného prachu, ale z této věže, tak vybavené na boj, se nikdy nevystřelilo! Dům č.p. 37 ve Vikářské uličce je bývalým domem kapitulního děkana.

Východní branou je Černá věž z Jiřské ulice. Za Karla IV. byla její střecha pozlacená a říkalo se jí zlatá. Svoje nynější jméno má po požáru, který její zdivo začernil. Po zazdění své brány sloužila věž také jako vězení . Vedle ní stojí nová renesanční brána z roku 1568, za ní začínají Staré zámecké schody. Za věží je Dělostřelecká bašta s cihlovou ozubenou hradbou, vedle stojí socha sv. Barbory, patronky umírajících. Byli zde popravováni šlechtici odsouzení na Pražském Hradě.

Po levé straně schodů je obnovená první pražská Svatováclavská vinice, zakončená Richterovou vilou.

Královská zahrada a Královský letohrádek

Vrátíme se kolem Vikárky a projdeme severní branou přes příkop, kterým protéká potok Brusnice. R. 1769 byl přes příkop navezen násyp, který rozdělil Jelení příkop na horní a dolní část. Na okraji příkopu je postaven památník z r. 1945. Za Prašným mostem je vlevo Královská jízdárna, dílo J.B. Matheye, z r. 1694. Tato stavba patří k cenným památkám pražského klasicistního baroka s dvojicemi pilastrů, znaku nad vchodem a reliéfů v římse. K Jizdárně patří jízdárenský dvůr se starou jízdárnou a vchod do bažantice se dvěma rybníky s doby Rudolfa II. Na protější straně je Královská zahrada, táhnoucí se odtud až k Chotkovým sadům. Založena r. 1534 renesančně, v 17. stol. byla zbarokována na francouzský způsob a v době empiru přeměněna na anglický park.. Z barokní výzdoby jsou zde kromě Herkulovy kašny J.J. Bendla ( 1670) i sochy M. Brauna, z nichž sousoší Noc (1734) patří k nejzajímavějším Braunovým pracem. Sousoší Den bylo zničeno při obléhání Hradu Prusy. Sousoší Noc stojí na pozadí velké Míčovny ( pořádaly se zde sportovní hry), díla Bonifáce Wohlmuta( 1569). Renesančně klasicistní motiv polosloupů a arkád se opakuje skoro na všech jeho stavbách na Pražském Hradě. Cvikly mezi arkádami jsou zdobeny sgrafitem.

Královský letohrádek je renesanční stavba, zadavatelem byl Ferdinand I. (1503 – 1564) Habsburský. Byl určen pro dvorskou letní zábavu, postaven r. 1563. V přízemí je řada arkád s toskánskými sloupy a ionskýmihlavicemi. Arkády zdobí reliéfy, které jsou považovány za Ferdinandova poselství. Převažují mytologická témata, ale na hlavním reliéfu je Ferdinand I. se svou manželkou Annou Jagellonskou při svatebním obřadu r. 1521. Střecha jeměděná ve tvaru obráceného lodního kýlu. Letohrádek i jeho ochrannou zeď stavěl Givanni Spazzio a Paolo della Stella. Stavba se ale později odchylovala od svého původního účelu. Např. v době Rudolfa II. zde byly umístěny císařovy sbírky. V 19. století pod vedením P. Nobileho bylo přistavěno mohutné schodiště a horní taneční sál byl vyzdoben 14- ti nástěnnými malbami ( výjevy z českých dějin) od Christiana Rubena. V r. 1930 byl Královský letohrádek rekonstruován podle Josipa Plečnika, další obnova proběhla v 50. – tých letech pod vedením Pavla Janáka. Poslední rekonstrukce byla ukončena r. 2010. Před letohrádkem bronzová je Zpívající fontána.