Jméno Pohořelec má tato část města proto, že zde byly časté požáry. Po požáru r. 1420 byly domy pusté skoro šedesát let. Z Pohořelce vedly za Strahovskou branou cesty z města na západ i na sever Evropy. K Řeznu (Regensburg), byly Čechy připojeny církevní organizací do roku 973, kdy bylo založeno pražské biskupství. Tyto cesty se spojily před Strahovskou bránou, která byla součástí pražského opevnění. Hned u brány je domek „výběrčího masného krejcaru“ a vlevo „bývalá mýtnice“. Zde se kontroloval příchod do města.

Hned za Strahovskou branou po pravé straně náměstí jsou domky, ve kterých byly výčepy, hostince, stáje pro koně a kovárny. Pohořelec, jako konečná stanice dálkových cest, vyžadoval tyto specielní služby. Všechny tyto domy jsou „přilepeny“ k hradební zdi. Ta je nad jejich střechami zcela zřetelně vidět. Vznik těchto domů je tedy datován až po postavení Hladové zdi Karlem IV.

Nad náměstím (nyní Gymnázium Jana Keplera), byla vystavěna Kasárna Zemské obrany. V okolí kasáren byl vojenský hřbitov, vojenská jízdárna a další objekty, které sloužily k vojenským účelům, k obraně Hradu.

Na levé straně náměstí stojí paláce. Hned na rohu je to Kučerův palác, který má průčelí od Jana Josefa Wircha. Je také autorem přední části Arcibiskupského paláce. Tak jako v Arcibiskupském paláci, i zde je vnitřní sochařská výzdoba dílem Ignáce Platzera. Sousední dům patří od roku 1382 až dodnes Premonstrátům, jako bývalá farní budova pro celou pohořeleckou a strahovskou oblast.

Švábovský dům (112) stojí na místě bývalé hospodářské usedlosti. Jeho dnešní podoba vznikla spojením dvou renesančních domů na sklonku 17. století.

Na protější straně náměstí je dům U Zlatého stromu, který je nápadný dvěma štíty z doby jeho přestavby r. 1675, Neobvyklá je nádstavba v podobě plochého štítu (r. 1799). V pravé části domu je vchod do strahovského areálu, barokně orámovaný v první polovině 18. století.

Pod tímto domem založil Rudolf II.špitál sv. Alžběty a sv. Norberta. Provozem špitálu byl pověřen opat Kašpar Questenberk r. 1633, jak je uvedeno na desce nad vchodem. Špitál sloužil pro 16 chudých lidí, z nichž měl každý svůj pokoj a nárok na ústavní oblečení. Nad jeho krásně architektonicky vyřešeným schodištěm se zvedá sousoší Kalvárie, od Jiřího Bauera.

Dům Široký dvůr tvoří čelo Pohořelce. Vychází z něho ulice Úvoz a ulice Loretánská. Toto místo bylo součástí nejstaršího opevnění hradu, jak dosvědčuje zbytek věžovité stavby a hradební zdi skryté ve zdivu v okně.

Uprostřed náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého, z roku 1752. Autorem sochy světce mezi dvěma andílky je Ondřej Filip Quitainer, jehož lze označit za předchůdce F.M. Brokofa. Tato socha stála původně na Hradčanském náměstí, před ústím do Kanovnické ulice.

Projdeme Loretánskou ulicí kolem domu U Černého vola a kolem malé kapličky sv. Barbory s freskou V.V Reinera (Na přímluvu sv. Barbory byla poskytnuta poslední útěcha zmučenému lupiči, který byl naražen na kůl).

Palác Hrzánský (177), nyní reprezentativní prostor pro předsedu vlády. Dům koupil původně r. 1359 stavitel Petr Parléř. Potom měnil dům různé majitele a byl přestavován. V devadesátých letech století 19.- ho století zde bydlel T.G. Masaryk, posléze malíř Jan Slavíček, který maloval ze zadního okna nad Úvozem známé pohledy na Prahu.

Vedle Hrzánského paláce stojí Dietrichštejnský palác (176), který se uchoval v původní formě, jak ho postavila Benigna Kateřina Lobkowiczová. Při pohledu zepředu je vidět, že je palác postaven spojením dvou samostatných domů, z nichž jeden patřil slavnému malíři Rudolfa II., Bartoloměji Sprangerovi. Do renesančního portálu jsou vsazena barokní vrata s řezaným znakem Dietrichštejnů, erb v nadpraží je erb Kolowratů.

Na druhé straně náměstí stojí Martinický palác (181). Nyní slouží Hradní stáži. Podobu paláce vytvořil jeden z nejvýznamnějších tvůrců italského baroka Carlo Fontana. S jeho jménem je spojena cesta spojující Chrám sv. Petra ve Vatikánu s Andělským domem. Pro Prahu získal tohoto stavitele Jiří Adam Bořita z Martinic, když dosáhl významného postavení vyslance u papežského dvora v Římě. Hrabě Martinic si nechal na parcele několika budov postavit čtyřkřídlou stavbu kolem dvora, s vlastní palácovou zahradou. Palác byl úměrně k tomu vyzdoben uvnitř, ale vše vzalo za své, když byl r. 1837 prodán vojenskému eráru. Byla v něm zřízena vojenská nemocnice, proslavená za I. svět. války simulanty z řad výtvarných umělců a hlavně Haškovým Švejkem.

Uprostřed náměstíčka stojí kandelábr, historický osmiramenný sloup, na jehož žulovém podstavci stojí figury antických žen a vysoko nad nimi na korintském sloupu je alegorická postava „Matky českých měst“, Prahy. Dnes je ve sloupu opět původní plynové osvětlení.

Loretánskou ulici uzavírá Hradčanská radnice (173). Radnice byla po vyhlášení Hradčan jako samostatného královského města r. 1592 přestavěna z farního domu, který patřil ke kostelu sv. Benedikta. Na průčelí se zachovaly obrazy alegorie Spravedlnosti a císařský i královský znak. Dům je zdoben sgrafity a v pravé části vrat je vsazena kontrolní míra zvaná loket ( 59,4 cm). Na portálu je umístěn hradčanský znak. Za Hradčanskou radnicí, před klášterem karmelitek vedou dolů do Nerudovy ulice Radniční schody, původně to byl hlavní příchod na Pražský Hrad.

Hradčanské náměstí

Roku 1321 za vlády Jana Lucemburského zde bylo založeno z iniciativy hradního purkrabího Hynka Berky z Dubé poddanské městečko Hradčany. Karel IV. území Hradčan rozšířil o Pohořelec, Loretánské nám. a Nový svět. Do nového opevnění byl začleněn i Strahovský klášter a část Petřína. Po rozsáhlém požáru roku 1541 lehly ale popelem téměř všechny hradčanské domy. Význam městečka, povýšeného císařem Rudolfem II. na Královské město, začal opět stoupat . Po bitvě na Bílé hoře se měšťanstvo a řemeslníci postupně vystěhovali z Hradčan a na jejich místo přišli bohatí šlechtici a církev.

Uprostřed náměstí stojí sloup Panny Marie, sousoší Ferdinanda Maxmiliána Brokofa z roku 1728, které je jeho posledním dílem. Je zde osm zemských patronů, sv. Norbert chybí. Sv. Norbert, zakladatel Premonstrátského řádu na podstavci není, jelikož opat kláštera na Strahově odmítl na sloup finančně přispět.

Proti Pražskému hradu stojí Toskánský palác (180). Název získal podle Anny Marie velkokněžny Medicejské, manželce posledního toskánského vévody z rodu Medici. Postavit jej dal Michal Osvald hrabě Thun, český místodržící a válečník. Podobu paláce vytvořil Jean Baptiste Mathey ve stylu římského baroka. Na fasádě stojí sedm plastik. Představují sedm svobodných umění z r. 1695: zleva: Gramatika, Dialektika, Rétorika, Astronomie, Aritmetika, Muzika a Geometrie. Autorem soch je Jan Brokof. Na nároží paláce je socha sv. Michaela, patrona stavebníka paláce, z mramorového štuku od Ottavia Mosta (stejný autor vytvořil plastiky na venkovní zdi kostela sv. Jakuba na Starém městě).

V rohu Hradčanského náměstí, u Toskánského paláce stojí hradčanský farní kostel sv. Benedikta, spolu s klášterem Barnabitů, od roku 1792 Karmelitek, vypuzených sem z malostranského kostela sv. Josefa. Sestry si sem přinesly i mumifikované tělo své zakladatelky, ctihodné matky Elekty a umístily je přímo v chrámu.

Pod kostelem stojí Schwarzenberský palác, vedle Královského letohrádku nejčistší a v původní podobě zachovaná renesanční stavba. Je dílem Agostina Galliho (vlašský mistr Augustin), z roku 1567. Na stěnách jsou psaníčková sgrafita. Lunetová římsa, sdružená renesanční okna a renesanční štíty, které orientují každé křídlo paláce na jinou stranu, poukazují na svého italského autora. Palác byl vybudován jako renesanční bašta šlechticů.

Pod Schwarzenberským palácem je palác Salmovský (1810). Stojí na místě nejstarší zástavby Pražského hradu, budované souběžně se sídlem českých knížat.

Naproti paláce Salmovského stojí palác Arcibiskupský. Arcibiskupský palác, s rokokovou fasádou, z r. 1765 byl postavený Janem Wirchem za arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovského. Uprostřed fasády je umístěn velký arcibiskupský znak Jana Bedřicha z Valdštejna. Církevní hodnosti se u znaků vyznačovaly barevným kloboukem nad erbem a šňůrou s uzly či střapci po stranách. Uvnitř paláce jsou zachované zbytky starého paláce z poloviny 16. století, bohatě zdobené interiéry a obrazárna. V kapli, v původní části paláce , postavené za arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé (1599) je nástropní malba z legendy sv. Jana Křtitele.

Šternberský palác, v něm se nachází sbírka umění Národní galerie. Palác je skrytý za arcibiskupským palácem. Je to typ zahradního paláce z přelomu 17. a 18. století. Je to čtyřkřídlá stavba kolem čtvercového dvora a je řešena výhradně na osu své zahrady. Stavitelé byli Giovanni Battista Alliprandi a Givanni Santini (r. 1720). Roku 1798 koupila palác Společnost přátel umění a byla zde umístěna obrazárna a i malířská akademie.

Od Šternberského paláce jsou dále na náměstí většinou kanovnické a kapitulní domy, z nichž některé mají gotická jádra, dům U Labutí (61), dům Kolowratský (62).

Až na konci ulice je dům Martinický s jedinečnými sgrafity. Je to jedno z nejlépe zachovaných renesančních panských sídel v Praze. Jeho majitelem byl Jaroslav Bořita z Martinic, známy z pražské defenestrace r. 1618. Průčelní štít z roku 1600, představuje nejranější formu začínajícího baroka v Praze, do vchodu portálu je vsazen mramorový hraběcí znak Martiniců. Sgrafita na průčelí i na nádvoří zaujímají plochu 14 000 m2 a zobrazují výjevy ze Starého zákona.