Na pravém břehu Vltavy, jižně od Pražského hradu na vysokém skalnatém ostrohu, 42 metrů nad její hladinou, vzniklo v 10. století druhé přemyslovské hradiště, zvané Chrasten, později Vyšehrad. Dokladem o existenci hradiště jsou přemyslovské denáry Boleslava II., ražené v polovině 10. století ve zdejší mincovně,. Hora byla opevněna již r. 1109. Vyšehrad byl přístupný ze dvou stran: ze severní a z východní. Hlavní vchod ležel na východní straně směrem k Pankráci a tvořila jej brána sv. Martina, která stávala v místech, kde stojí rotunda sv. Martina.

Kníže Vratislav II, pozdější král Vratislav I. (1061 – 1092) (králem pouze pro svou osobu, nikoli dědičně) po roztržce se svým bratrem, pražským biskupem Jaromírem, se přestěhoval z Pražského Hradu na Vyšehrad. Vyšehrad učinil svým hlavní sídlem. Zesílil jeho opevnění a vybudoval zde zděný palác. Také založil baziliku sv. Vavřince, baziliku sv. Martina a Vyšehradskou kapitulu (sbor duchovních), nezávislou na biskupovi a podřízenou přímo papežovi.

Vyšehradská kapitula získala v dějinách Vyšehradu mnoho politických i hospodářských výsad. Základ vyšehradské kapituly tvořilo šedesát šest vesnic. Probošt vyšehradské kapituly tradičně zastával místo kancléře Českého království. Šlo o vysokou hodnost s velkým politickým vlivem.

Král oddělil církevní a světský okrsek hradbami a v celém areálu postavil několik kostelů: rotundy sv. Martina a sv. Jana Křtitele, baziliky sv. Vavřince a sv. Petra a Pavla. Svědkem tohoto skvělého období Vyšehradu je proslulý Kodex vyšehradský (Vyšehradský evangeliář), dnes v Univerzitní knihovně, nejstarší kniha v Čechách, vznikl kolem roku 1085, při příležitosti korunovace krále Vratislava I. je dílem domácí dílny.

Nástupce Vratislava II., Soběslav I. (1125 – 1140) pečoval také o uměleckou výzdobu kostelů i o společenskou prestiž Vyšehradu. Z té doby se také poprvé připomínají Přemyslovy lýkové střevíce, mošna a radlice, uchovávané na Vyšehradě jako památka na Přemysla Oráče. Korunovací Vladislava II. (1158) českým králem skončila nadřazenost Vyšehradu nad Pražským hradem. Sídlem panovníků byl od té doby Pražský Hrad.

Karel IV. pozvedl význam Vyšehradu. Císař Karel IV. vydal tzv. korunovační řád českých králů. Podle tohoto řádu zde začínal průvod nového krále, při korunovačních slavnostech se připomínaly památky na zakladatele přemyslovského rodu (zmíněné střevíce..). Tyto relikvie, které zbyly po zakladateli rodu Přemyslovců – Přemyslu Oráči si měl nastávající vladař vzít na sebe. Po Karlově smrti se od tohoto obřadu ustoupilo..

Karel IV. přestavěl Vyšehrad v kamennou pevnost, připojil je hradbami k Novému Městu, vystavěl rozsáhlý královský palác, ozdobený věží. Byl přestavěn kapitulní chrám, postavena brána Špička. Byla dobudována spojnice mezi Hradem a Vyšehradem tzv. Vyšehradská cesta.

Na Vyšehradě zemřela matka Karla IV. Eliška Přemyslovna roku 1330. Karel IV. zde také zemřel v novém paláci, který sám zbudoval. Za husitských válek byl celý Vyšehrad zbořen a vypálen. V polovině 15. století se na opuštěném Vyšehradě začínají usazovat řemeslníci a obchodníci. Roku 1476 získala osada charakter městečka, nazývaného Městem hory Vyšehradu. Od poloviny 17. století byl Vyšehrad změněn v pevnost. Opevnění stavěli, po holandském způsobu, pražští italští stavitelé a kameníci. Architekt Carlo Luragho s podnikatelem Decapaulim a s kameníkem Santinem Bossim, podle plánů J. Contiho a J. Priamiho. Pevnost zdeformovala přírodní útvar skály, kapitulní kostel sv. Petra a Pavla byl zbarokizován. Proměněním Vyšehradu v pevnost r. 1653 byla obec Vyšehrad (v prostoru hradeb) definitivně přenesena dolů do bývalých Psár, na severní svah hory. Nahoře na Vyšehradě byla jen vojenská a kapitolní stavení. Vyšehradská pevnost byla dvakrát obsazena nepřítelem. V letech 1741 – 1742 byla okupována Francouzi, kteří zde vybudovali dodnes zachovaná kasemata. O dva roky později obsadili Vyšehrad Prusové. Roku 1866 byla vyšehradská pevnost zrušena. V 19. století se stává Vyšehrad symbolem slavné české minulosti.

Praha devatenáctého století našla své stoupence ve svých proboštech, po dlouhé době volených ze svých kapitulářů. Podařilo se jim, ve třech generacích památnou horu probudit k novému životu. První z nich byl Vojtěch Ruffer (1790 – 1870), který vytvořil pro renesanci Vyšehradu základ svou prací Historie vyšehradská (1861). Jeho nástupce byl Václav Štulc (1814 – 1887), který zapojil Vyšehrad i stavebně. Bylo postaveno novogotické Nové Probošství a finančně připravena obnova chrámu sv. Petra a Pavla. Za jeho doby byla přenesena na Vyšehrad socha sv. Václava z Václavského náměstí a sv. Ludmily(u západního nároží hřbitova) z nynější Botanické zahrady na Slupi. Za jeho nástupce Mikuláše Karlacha byla provedena (1885 – 1887) obnova kostela sv. Petra a Pavla podle regotizačního návrhu J. Mockera a byl založen slavný hřbitov se Slavínem. Koncem 19. století(1883) byl Vyšehrad připojen k Praze jako jeho šestá část. Znak města hory Vyšehradu jsou dva stříbrné zkřížené klíče, svázané zlatou šňůrou na červeném poli.

Hradby Vyšehradu před rokem 1653 stály na témž místě jako hradby nynější.

Zeď začínala u královského paláce a šla severním směrem, kde byla bašta a Jeruzalémská brána (nad Vratislavovou ulicí). Obloukem k severu sestupovala k Botiči, kde se vázala s novoměstskou zdí. Opevnění samotného Vyšehradu pokračovalo od Vratislavovy ulice směrem na jihovýchod, kde v blízkosti kostela Stětí sv. Jana Křtitele byla Vyšehradská brána (Martinská), dále k velké bráně proti Pankráci a odtud zpět ke královskému zámku. Roku 1866 byla pevnost Vyšehrad zrušena (vojáci odešli roku 1911).

Směrem od Pankráce vejdeme Na Vyšehrad Táborskou bránou (1655 ). Za branou Táborskou v ulici V pevnosti jsou zbytky gotické brány Špička, Jedličkův ústav, dům Popelky Bibiánové a Leopoldova brána.

Brána Špička, jejíž silueta byla pro Vyšehrad dlouho charakteristická, byla postavena na nejvyšším bodě skály, na jižní straně Vyšehradu. Byla postavena za doby Karla IV., spojovaly se zde cesty do Tábora přes Pankrác a vozová cesta z Podolí. Brána byla pozoruhodnou stavbou, mívala 2 patra. V prvním patře bylo 9 střílen. Na osmi rozích brány byly štíhlé věžičky, devátá se vypínala uprostřed. Brána se zavírala zepředu i zezadu vraty. Byla zbourána v padesátých letech 19. století. Jako její kopie bylo postaveno bludiště na Petříně.

Leopoldova brána je z doby před rokem 1670. Stavitelem je Carlo Lurago, je postavena ve slohu severoitalské pevnostní architektury. Plastiky jsou od G.B. Allia.

Za Leopoldovou branou stojí rotunda sv. Martina, nejstarší pražskou rotunda, postavena koncem 11. století, králem Vratislavem I. V 15. století stála uprostřed městečka Vyšehrad. V její blízkosti bylo tržiště s radnicí a Martinská brána. V době, kdy byl Vyšehrad proměněn v pevnost byl v rotundě skladován střelný prach. Roku 1750 byla opravena lucerna. Rekonstruována (oprava portálu a obloučkového vlisu architektem Baumem) byla roku 1878.

Kousek od rotundy, v ulici V pevnosti stojí čtverhranná kaple P. Marie ve hradbách (Šancovské), vystavěná roku 1760. Severně od ní stál kostel Stětí sv. Jana ze XIV. století, který byl stržen při stavbě nynějších hradeb.

Kolem Cihelné brány (Pražská, Chotkova – dal ji postavit pražský místodržitel hrabě Chotek) se dostáváme k Novému a Starému probošství, severně od kostela sv. Petra a Pavla. Nové proboštství je z roku 1873, s gotickou arkýřovou kaplí sv. Klementa, před budovou stojí socha sv. Václava, od Jana Jiřího Bendla přenesená sem z Václavského náměstí, kde stávala (do roku 1879) mezi Vodičkovou a Jindřišskou ulicí na kašně. Na místě dnešního kostela sv. Petra a Pavla vybudoval král Vratislav I. baziliku. Tato bazilika náležela kapitule kanovníků, podléhající přímo papeži. Bazilika založená roku 1070, byla trojlodní stavbou a měla se stát pohřebištěm Přemyslovců. Vratislav I. se svou ženou Svatavou zde byl skutečně pohřben. Kostel sv. Petra a Pavla byl mnohokrát přestavován, naposledy v druhé polovině 19. století v novogotickém slohu, podle návrhu Josefa Mockera a Františka Mikše(1885 – 1903). V chrámu je umístěna románská kamenná tumba sv. Longina (tzv. rakev sv. panovníků) a vzácný gotický obraz Panny Marie Dešťové (konaly se u ní pobožnosti za odvrácení sucha) z doby po roce 1350. Představuje Madonu sedící na zemi a patří k typu, jenž vznikl v Itálii pod názvem Madonna dell´umiltà, Madona pokorná. Poprvé se vyskytuje na obrazu malíře Bartolomea da Camogli z r. 1346. Bylo zjištěno, že vyšehradský obraz je s ním příbuzný jak v kompozici, tak v umístění postavy madony na trávníku. Je to umělecky nejvýznamější památka Vyšehradu.

U kostela sv. Petra a Pavla se rozkládá slavný hřbitov s arkádami a Slavínem. Arkády (1890 – 1902) objímají třemi stranami severní obvod hřbitova a kryjí hroby významných osobností českého politického i kulturního života. Hřbitov vznikl z podnětu vyšehradského probošta Václava Štulce na místě starého farního hřbitova. Úpravu nového hřbitovního prostředí navrhl architekt Antonín Barvitius. Dominantou hřbitova je mauzoleum Slavín, jehož projekt je dílem Antonína Wiehla (1889 – 1902). Sochy vytvořil sochař Josef Mauder. Slavín je společný náhrobek nejvýznamnějších osobností české kultury. Jako první tu byl pohřben básník Julius Zeyer. Stavbu finančně podpořil smíchovský starosta P.M. Fischer.

Polohu knížecího paláce přibližně vyznačují čtyři sousoší J.V. Myslbeka, umístěná v sadu, jižně vedle kostela Petra a Pavla. Tady jsou také zbytky mostu, který vedl přes hluboký příkop od kostela k nádvoří paláce.

Myslbekova sousoší představují Lumíra a Píseň, Ctirada a Šárku, Záboje a Slavoje a Libuši s Přemyslem. Tato sousoší stála na mostě Františka Palackého, ale při bombardování Prahy roku 1945 byla poškozena. Od té doby stojí na Vyšehradě.

Na místě knížecího paláce stojí roubená studna s rumpálem, ke které vedl nejstarší pražský vodovod z roku 1140. Vycházel ze studánky Jezerka v Michli.

Z vyhlídkové terasy nad Vltavou máme krásný výhled na vltavské údolí. Dle pověsti odtud skočil Horymír se svým koněm Šemíkem do Vltavy. Na skále stojí zbytky gotické strážní věže, zvané Libušina lázeň.

Kolem Starého purkrabství projdeme ke Starému děkanství. V těchto místech stávala románská basilika sv. Vavřince. Základy basiliky jsou nyní přístupné. Basilika byla zničena za husitských válek. V těchto místech stávala také Boleslavova mincovna.

Na rohu ulice K rotundě, v Karlachových sadech, jsou zbytky sloupu, sestaveny do jehlanu. Říká se mu Čertův sloup. Jsou to tři silné, o sebe opřené kameny. Je to památka na staré Slovany. Sloužil snad jako časoměrný sloup.

Kolem budovy Nového děkanství, ozdobené znakem Vyšehradské kapituly – zkříženými klíči , se dáme směrem zpět k Táborské bráně.

Kostel sv. Petra a Pavla

Historie kolegiálni kapituly a kapitulního kostela sv. Petra a Pavla začíná v II. polovině 11. století. Kníže Vratislav (1061 – 1092) začal na slovanském hradišti, Vyšehradě, budovat nové sídlo. Byla založena kapitula, nezávislá na pražském biskupství. Vyšehradská kapitula byla přímo podřízena papeži. Největší význam měla kapitula v době předhusitské. Členy kapituly byli : probošt, děkan, scholastik, kustod a 19 kanovníků..Majetkem vyšehradské kapituly bylo 41 vesnic, clo z Podskalí, clo z dovezených slanečků aj. Vyšehradská kapitula vlastnila také několik měst, např.: Prachatice, Žitenice..

Zakladatelem kapitulního kostela byl kníže Vratislav. Kostel byl postaven jako trojlodní bazilika., obdobná stavba, jako Spytihněvova bazilika na Pražském hradě. Kostel obsahoval i Přemyslovskou panovnickou kryptu, v níž byli pohřbeni Přemyslovci Vratislav, Soběslav, Eliška Přemyslovna. Eliška Přemyslovna zde na Vyšehradě zemřela, stejně jako její syn Karel IV. Karel IV. kostel na Vyšehradě přestavěl.Husitské bouře a celé další období znamenaly pro celý Vyšehrad i pro kostel úpadek. Vyšehrad byl vypálen, kostel zničen . Nákladná rekonstrukce proběhla koncem 16. století, Barokizaci kostela realizovali stavitelé J.B. Santini a F.M. Kaňka, roce 1729. Od roku 1885 pod vedením arch. J. Mockera probíhala pseudogotická přestavba.. Byla odstraněna barokní zvonice, upraven chór, prodlouženo trojlodí k západu a byly vybudovány dvě vysoké průčelní věže. Roku 1979 proběhla oprava objektu a do roku 1992 byl zrestaurován interiér (gotické malby) E. Votočkovou.

Na průčelí kostela jsou sochy sv. Petra a Pavla, atributy klíčů a meče, se dvěma anděly a s Ježíšem uprostřed. Sochy dle návrhu Štěpána Zálešáka provedl kameník Fr. Hnátek. Na hlavním vstupním portálu je Poslední soud z roku 1901. V západní části je kapitulní znak – zkřížené klíče a český královský lev. Plaménkové svatováclavské orlice jsou na hlavních a bočních vstupech. Mozaiky s motivy počátku křesťanství, historie Vyšehradu a založení vyšehradské kapituly jsou umístěné v tympanonech postranních portálů (Alois Klouda). V dolní části jsou v mozaice slovanští věrozvěstové, sv. Cyril a Metoděj.

Interiér kostela. Kostel je v secesním a pseudogotickém stylu. Ke starším dílům patří obraz Všech Svatých v kněžišti, šest barokních obrazů z dílny Karla Škréty, socha P. Marie Šancovní z poloviny 17. století, románská tumba sv. Longina z počátku 12. století, kanovnické lavice v kněžišti z konce 17. století i zdobené lavice v hlavní lodi a tabulový obraz P. Marie Dešťové (kopie) z r. 1335 – obraz zhotovený dle obrazu janovského malíře Bartolomea Camogliho. Z novogotické přestavby je hlavní oltář- dle Josefa Mockera (1887), představuje patrony chrámu sv. Petra a Pavla, slovansko věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje a anděly. Kněžiště je ozdobeno freskami ze života sv. Petra a Pavla, autorem je Karel Jobst. Okna s obrazy světců navrhl F. Sequens. Novogotický trůn J. Mocker. Oltář českých patronů v druhé kapli patří k zajímavým dílům pseudogotické přestavby. Autor je Jan Kastner a byl zhotoven r. 1910. Kazatelna je dílem J. Mockera. Památník Přemyslovců pohřbených na Vyšehradě je z roku 1992 od Lumíra Šindeláře. Barokní a rokokové relikviáře, monstrance, svícny a další předměty patří též k vyšehradskému chrámu.