Karlovo náměstí založil r. 1348 císař Karel IV. spolu s Novým Městem pražským jako Novoměstské tržiště. Je největším pražským náměstím (80 tis. m2 ). Jeho původní název byl Dobytčí trh. Uprostřed náměstí stával blok dvanácti domů, zbořených r. 1863. Na místě zbořených domů byl upraven sad podle projektu arch. Františka Thomayera. Před kostelem sv. Ignáce stála osmicípá kruhová kaple Božího těla s věží a s kaplemi na obvodu, z konce 14. století. Sloužila jako poutní místo a byly v ní jednou do roka vystavovány korunovační klenoty, ostatky a relikvie z Karlštejnského pokladu. Byla zde uložena (zazděna) basilejská kompaktáta z roku 1434. Roku 1784 byla kaple zrušena. Pomníky a kašna na Karlově náměstí: barokní sloup sv. Josefa s kašnou, Vítězslav Hálek, Eliška Krásnohorská, Karolina Světlá, Benedikt Roezl.

Na náměstí, vpravo od výstupu z Metra je dům č. 325 (7). Dům je z roku 1938 a dříve zde stával dům „ U Černého orla“. Dům „ U Sýkorů“ č. 315 (6) je postavený podle projektu K. Schmeisserera z r. 1938. Šestiosé průčelí je obložené keramikou. Domem prochází Václavská pasáž s dvoranou, s obchody i s občerstvením, spojující Karlovo náměstí s Václavskou ulicí. Palác Charitas, č. 317 je budova patřící Lidové straně. Dům byl postaven pro bytové družstvo Charitas ve stylu purismu r. 1928. Dům „Na skalce“, č. 318 byl postavený roku 1938 ve funkcionalistickém slohu podle plánů E. Kantony, na místě domu „ U Vodičků“, který byl zbořen r. 1936. Nárožní dům č. 319 „ U Maternů“ byl klasicistně upraven r. 1833. R. 1926 proběhla puristická adaptace, společně s přístavbou 4. a 5. patra. Název domu je podle původních majitelů, rytířský rod Maternů z Květnic. Na Moráni (Na hrobci) je název ulice podle místa, kde stávalo pohanské pohřebiště. Slovanská bohyně smrti je Morana, její socha zde stávala uprostřed posvátného háje. Č. 1359 je dům nyní sloužící pro zdravotnické účely, původně to byla německá dětská nemocnice císaře Františka Josefa, postavená r. 1846 podle arch. J. Ripoty a upravená (zvýšená o jedno patro) r. 1926 arch. V. Křepelem. Vyšehradská 53 (1446) je pozdně klasicistní dům, postavený podle plánů V. Papelika r. 1864. Dům má fasádu s pseudorokokovými prvky.

Na jižní straně náměstí je Faustův dům (502), původně gotický, upravený renesančně i barokně. Někteří obyvatelé tohoto domu se zabývali lékařstvím, magií a alchimií. Bydlel tu i alchimista Eduard Kelly. Ve stropě domu byl ukazován otvor, kterým údajně ďábel odnesl doktora Fausta, který se mu upsal. Od roku 1838 zde byl ústav pro hluchoněmé. Nyní patří objekt Fakultní nemocnici. Mezi Faustovým domem a Vyšehradskou třídou je portál, vstup do kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Toto nádvoří se nazývalo Skalkou, odtud je i název Podskalí. Kostel postavil K.I. Dientzenhofer r. 1738. Schodiště a zeď přilehlé zahrady navrhl až A.Schmidt r. 1776 Plastiky na schodišti (z Vyšehradské cesty) jsou od B. Seelinga z doby kolem r. 1880. V interiéru kostela je freska Oslavení sv. Jana Nepomuckého od Karla Kováře z roku 1784, od Jana Brokoffa je dřevěný model sochy sv. J. Nepomuckého z roku 1682. Její bronzový odlitek stojí na Karlově mostě. Přilehlá pseudobarokní budova č. 1991, navržená A Wiehlem a F. Šamonilem je z roku 1904.

Všeobecná nemocnice (499), původně Novoměstský Ústav šlechtičen byla postavená na počátku 18. století podle plánů M.A. Canavella. Od roku 1790 sloužila jako nemocnice a zaopatřovací ústav bláznů. Rozšířena byla r. 1833 do klasicistní podoby. Mezi Faustovým domem a nemocnicí byla postavena r. 1920 firmou M. Blecha secesní novostavba. Raně barokní Novoměstská jezuitská kolej vznikla ve 2. polovině 17. století. Po zrušení jezuitského řádu sloužila kolej vojenským účelům, později byla změněna v nemocnici.

Kostel sv. Ignáce z Loyoly byl postaven r. 1670 stavitelem C. Luragem podle vzoru hlavního jezuitského římského chrámu Il Gesú. Na průčelí stojí kamenná socha sv. Ignáce obklopená kovovou svatozáří kolem celého těla, silně pozlacenou. Spor o velkou zář, která náleží jen Panně Marii byl řešen až v Římě. Jezuité nakonec ve sporu zvítězili a tak tato socha stojí na průčelí. Zvlášť vyniká, když ji osvětluje slunce. Portikus se sochami byl o málo později přistavěn P.I. Bayerem. Jezuitská kolej s kostelem sv. Ignáce je obdobou staršího Klementina a mladší jezuitské koleje u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. Je to první barokní kostel na pravém břehu Vltavy.

U Kamenného stolu – rohový patrový dům č. 550, zde stával kamenný stůl, na němž se vyplácely peníze za dobytek koupený na dobytčím trhu. V původním renesančním domě se třemi štíty zemřela K. Světlá. Na jeho místě byla postavena secesní stavba dle T. Petříka a K. Roštíka, z roku 1911.

Karlovo nám č. 551 (34) stával dům, kde žil a napsal báseň Máj K.H. Mácha. Nyní zde stojí funkcionalistický sedmipatrový dům, postavený r. 1940, podle plánů J. Martínka a V. Šafránka.

Fakultní poliklinika č. 552, konstruktivistická sedmipatrová budova s keramicky obloženým průčelím, byla postavena r. 1955, podle plánů F. Fencla, na místě tří zbořených domů.

U Bílého beránka č. 555, klasicistní dům, byl postaven r. 1833 spojením dvou domů. Vlastníkem jednoho z nich byla rodina stavitele M. Reinera. Koncem 20. století bylo přistaveno 3. patro.

U Kozmanů č. 559, secesní dům, postavený r. 1913 stavitelem J. Rosekem na místě renesančního klasicistně upraveného domu.

Braunův dům č. 671. Nárožní dům v blízkosti Novoměstské radnice, zmiňovaný již r. 1377. Renesanční palácová stavba nad gotickými sklepy byla pozdně barokně upravena koncem 18. století. V 1. polovině 18. století zde bydlel a pracoval sochař M.B. Braun, který zde r. 1738 zemřel. Od roku 1786 zde sídlil Ústav hluchoněmých.

Slanečková bouda. Staré Město pražské mělo monopolní obchod s živými rybami, na Novém Městě byl sklad slaných ryb a oleje. K tomu sloužila rozlehlá slanečková bouda, která stávala na náměstí před radnicí. Roku 1863 byla zbořena.

Novoměstská radnice. Východní křídlo bylo postaveno r. 1377. Křídlo obrácené do Karlova náměstí r. 1416. Radnici dominuje gotická věž. (1456). Renesanční přestavba s pozdně gotickými křídly byla provedena r. 1526.

C.K. Trestní soud. Rozsáhlá novorenesanční budova byla postavena v roku 1903 na místě několika domů. Pětikřídlá budova nepravidelného půdorysu s honosným vstupem a dvěma dvory slouží nyní jako soud.

U Červeného zvonu č. 285. Funkcionalistický bytový a kancelářský nárožní dům s keramickým obloženým průčelím byl postaven r. 1934 podle plánů J. Matouška. V 15. století zde stával dům „ U červeného zvonu“.

U Mužíčků č. 287 je nájemní secesní dům s bohatě zdobenou fasádou a polygonální nárožní věží. Byl postaven r. 1907 V. Romováčkem.

U Sedelerů č. 288. Novorenesanční dům, postavený r. 1899. Na domovním průčelí je fresková výzdoba zobrazující náměty z české mytologie doplněná o znaky zemí Koruny české. V 1. polovině 18. století zde bydlel Josef Sedeler (přestavěl r. 1728 kostel sv. Trojice v Podskalí). Tento dům byl zbořen a na něm postavena novostavba.

U Tří vlaštovek, č. 290, klasicistní nájemní dům postavený podle pánů F. Václavíka r. 1865. Nad vchodem domu bylo znamení Tří vlaštovek, přenesené sem z původního domu.

Černý pivovar č. 292. Funkcionalistická stavba z roku 1934 byla postavena podle projektu K. Kotase na místě dvou domů. Emblém na novém domě v sobě spojil názvy obou domů, znamení „ U zlatého lva“ a budovy „ Černý pivovar“, kde se vařilo výborné černé pivo.

ČVUT – novorenesanční representativní budova, postavená podle plánů I. Ullmana r. 1875 pro školské účely jako „Česká polytechnika“. V těchto místech se rozkládala zahrada kláštera křížovníků na Zderaze.

Charles square center na rohu Resslovy ulice je obchodně administrativní budova, postavená r. 2002. Je konstrukčně řešena jako železobetonový skelet s proskleným obvodovým pláštěm. Má tři podzemní a devět nadzemních podlaží. Budova je napojena na stanici Metra. Na jejím místě bylo několik desetiletí tržiště.

U Podušků č. 313, byl postaven r. 1898 v místech, kde stával hostinec . Původní název byl přenesený na novobarokní fasádu budovy.

Benediktýnský klášter na Slovanech – EMAUZY

Klášter založil r. 1347 Karel IV., ještě před založením Nového Města. Byli sem povoláni chorvatští Benediktýni užívající slovanské liturgie. Barokní úpravu kláštera a kostela změnila r. 1890 beuronská novogotická úprava. Klášter je čtyřkřídlá gotická budova s ambitem, císařskou kaplí, refektářem a kapitulní síní. Unikátní je cyklus nástěnných maleb ve 22 polích v křížové chodbě, z doby kolem roku 1360. Svou délkou 130 metrů a uměleckou hodnotou představuje nejvýznamnější soubor gotické nástěnné malby na sever od Alp. Představují výjevy zeStarého aNového zákona. Byly opraveny r. 1412, 1588,1594 1654 a v dalších letech. Je zde také výjev, jak Karel IV. s Blankou zakládají klášter. Po bitvě na Bílé hoře přišli do kláštera Španělští Benediktýni z Montserratu. Klášter přestavěli v barokním stylu. Po roce 1880 je vystřídali němečtí Beuronští Benediktýni. V době první republiky byl klášter počeštěn a jeho opat obnovil slovanskou liturgii. Refektář – původní gotický sál, roku 1640 byl zaklenut barokní klenbou s bohatými štukami.

Císařská kaple – byla zasvěcena roku 1637 morovým patronům. Současná výzdoba je z konce 19. století s malbami beuronské školy. Na čelní stěně jeKalvárie se sv. Benediktem a sv. Scholastikou (sestra sv. Benedikta), sv. Janem Křtitelem a sv. Martinem. Vedle oltáře je zeď s gotickým portálem s malovanými znaky českého lva a říšské orlice (insignie Karla IV.) Na pravé straně kaple je obraz patronů církevní hudby : sv. David, sv. Řehoř Veliký, sv. Cecílie. Vedle je obraz morových patronů – sv. Benno, sv. Šebestián, sv. Fabián, sv. Roch, sv. Rozálie. Vpravo od dveří jsou andělé a tři Benediktýni zpívající před oltářem. Na protilehlé straně je obraz modlícího se Mojžíše. Vstupní vrátnice je původně kapitulní síň.Na zdech jsou zlomky gotické výzdoby. Dnešní vstup je až z poválečného období, dříve se vcházelo do kláštera ze západní strany. Před nynějším vstupem do kláštera z východní strany je na stěně sakristie (venkovní) reliéf s anděly a horou Montserrat. Na zlaceném nápisu je oznámení o zasvěcení chrámu roku 1635 P. Marii montserratské. Na západním průčelí kláštera je mozajkový obraz sv. Josefa z roku 1910.

Kostel P. Marie a slovanských patronů je gotické halové trojlodí (stejná výška hlavní i vedlejších lodi).Byl vysvěcen roku 1372 na Pondělí velikonoční, na jméno sv. Jeronýma, Cyrilla, Methoda, Vojtěcha a Prokopa. Poněvadž se četla pasáž z evangelia o tom, jak se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevil v místě (městečku) zvaném Emauzy svým učedníkům, říká se zde v Emauzích. Ferdinand III. sem přivedl r. 1635 Benediktýny španělské montserradské, byla přistavěna kruchta, snížena střecha chrámu a dvě nové věže (II. pol. 18.stol.) Roku 1880 obsadili klášter mniši beuronští. Mniši při úpravách odstranili vše, co bylo gotické (až na výjimky). Z gotické výzdoby jsou v kostele erby zemí pod vládou Karla IV. na klenbě hlavní lodi a v pravé stěně presbytáře sedile se znaky Karla IV. Z beuronské přestavby (konec 19. století, kostel regotizován) jsou malby v presbytáři: na pravé straně Korunování P. Marie, dole smrt sv. Benedikta. Na levé straně sv. Benedikt a sv. Scholastika předstupující před Madonu s Ježíškem. V levé boční lodi je socha P. Marie montserratské z 19. století.

Kostel i klášter byl poškozen při náletu r. 1945. Místo dvojvěží v průčelí kostela byl r. 1968 postaven betonový dvojjehlan, podle návrhu F.M. Černého. Představuje dvě zkřížené andělské perutě. Celková rekonstrukce kostela byla ukončena roku 2004. Kostel byl slavnostně otevřen na Velikonoční pondělí.

V blízkosti kostela stojí barokní kostelík Kosmy a Damiána, který sloužil (románský) již r. 1178 jako farní, v osadě Podskalí. Z terasy pod kostelíkem je vidět secesní pomník Františka Palackého (1907), jehož autorem je Alois Dryák a sochaři Stanislav Sucharda a Josef Mařatka.

Na místech klášterní zahrady stojí moderní „krychlové“ domy se skleněnou fasádou z roku 1974.

Sv. Ignác z Loyoly

Ignác z Loyoly žil v letech 1491 – 1556. Inigo Lopez de Loyola byl nejmladší ze 13 dětí. Byl vojákem, v boji utrpěl těžké zranění. Během léčení se mu zjevil obraz P. Marie s Ježíškem a Ignác se rozhodl dále sloužit Kristu. Působil v nemocnici jako ošetřovatel, poté žil 11 měsíců jako poustevník a napsal Duchovní cvičení. Zastával názor, že „ v čelení zlu a snaze o dokonalost je lepší útok než obrana“. Po návratu z pouti do Svaté země začal studovat latinu, filosofii a teologii. Roku 1540 mu papež schválil vznik nového řádu: Tovaryšstva Ježíšova.

Atributy: vysoké čelo s lysinou, orlí nos, krátký černý vous, nápis IHS, srdce se třemi hřeby, zeměkoule nebo zbroj pod nohama.

Jezuité

Jezuité (Tovaryšstvo Ježíšovo), duchovní řád, založil Ignác z Loyoly r. 1540. Nový řád, kromě obvyklých mnišských slibů, kladl důraz na hájení a podporování zájmů papežské stolice. Základní a charakteristickou ctností byla naprostá poslušnost, působení řádu bylo známé jednotou, účelností, souladem a trvanlivostí. Činnost členů Tovaryšstva byla reakcí na tendence protestantských reformátorů. Řád propagoval, aby každý začal „ reformaci „ u sebe a potom se vydal na „reformování“ bližních. Do Čech přišli jezuité r. 1556, členové Tovaryšstva měli především pracovat na vyšším vzdělávání mládeže. Dvanáct jezuitů přibylo do koleje sv. Klementa na Starém Městě. Šlechtici i chudí absolventi kteří byli vzděláváni na jezuitské koleji později pracovali jako šiřitelé katolického náboženství v protestantské zemi. Velký úspěch jezuitů na vzdělávání vedl k založení dalších ústavů a škol na území v Čechách. Pro dospělé občany kázali jezuité v některých pražských kostelech i na venkově. K oblibě u obyvatelstva také vedla péče jezuitů v nemocnicích a ústavech pro potřebné. Po Bílé hoře vliv jezuitů ještě zesílil, král Ferdinand II. rozhodl obyvatelstvo v Čechách převést do katolické církve. Papež Klement XIV. zrušil jezuitský řád r. 1773. V roku 1814 byl jezuitský řád opět obnoven.

Sv. Kosmas a Damián

Kosmas a Damián byli bratři, svatí mučedníci, pocházeli z Arábie. Oba byli lékaři v Sýrii. Byli velmi oblíbení a proto se jim podařilo mnoho pohanů svým vlivem obrátit na křesťanskou víru. Za císaře Diokleciána mučeni a sťati (r. 303). Jsou patroni lékařů a lékárníků.

Sv. Benedikt

Sv. Benedikt se narodil r. 480 v Nursii. Pocházel ze starořímského rodu. Na studie byl poslán do Říma, viděl zkaženost mládeže a tak město opustil. Ve městě Subiaco mu mnich Roman předal řeholní roucho a nepřístupnou jeskyni. Po třech letech ho nalezli pastýři a jeho svatost rozhlásili po okolí. V okolí Subiaca posléze založil 12 klášterů, nad nimi si podržel vrchní správu. Usadil se na hoře Monte – Cassino v Campagni kde založil světoznámý klášter, střed všech benediktýnských klášterů. Svým mnichům přikázal vedle povinností řeholních pěstovat i vědy a umění. Řeholnictví dal jednotnou normu, podle které se řídily i jiné řehole. Zemřel r. 543, je pochován ve Francii.

Benediktýni

Nejstarší řehole, založená sv. Benediktýnem Nursijským. Řehole o 73 kapitolách požaduje ochotnou poslušnost a zapření sebe sama jako oběť vlastní vůle Bohu. Každý člen řehole provozoval nějaké řemeslo nebo umění. V čele kláštera stál opat, kterého volili ze svého středu. Do Čech a do Polska zavedl řeholi benediktýnskou sv. Vojtěch. Benediktýni se stali předními rozšiřovateli víry, vzdělanosti a veškerého umění. Zakládali školy, vyučovali mládež, zakládali knihovny a umělecké sbírky, pěstovali hudbu. Dávali církvi biskupy, učitele a spisovatele. Pro jejich zásluhy a blahodárnou činnost jim panovníci udělovali pozemky a bohaté dary. Nabytým bohatstvím v mnohých klášterech mizela přísná kázeň, proto vznikaly další řády jako řády napravené. Mezi nejnovější kongregace benediktýnů je beuronská větev, kterou založili bratři Maurus a Placidus Wolterové r. 1863 v Beuroně. Vedle mužské větve je i větev ženská, benediktýnky.

Beuronské stopy v Praze.  Katolické kostely, nejnovější kongregace Benediktýnů  je  beuronská větev, založená roku 1863 v Beuroně, v jihozápadním Německu. Koncem 19. století založila skupina mnichů program nového umění, které mělo sloužit potřebám řádu Benediktýnů. Je zde inspirace starověkým Řeckem, římskými malbami, starověkým Egyptem. Jádrem beuronské školy jsou malby, dále sochy, osvětlení, mříže.. Malby jsou typické svojí jednoduchostí. Do Prahy přichází Beuroni koncem 19. století do Emauz, na Smíchov do kostela sv. Václava, sv. Gabriela, a do kostela Sv. Rodiny, Řepy.